O mně 

Nebyla jsem se svojí holčičkou, když poprvé uviděla svět. Neviděla jsem její modrá očička, jak na mě koukají ani necítila její teplé tělíčko na tom svém. Probudila jsem se až o padesát minut později a nebyla schopná se ani pohnout. Hořce jsem litovala prvních promarněných chvil a nedokázala pochopit, proč se tohle stalo právě mě. 

Tenkrát mě nenapadlo nic jiného, než se pokusit jí tyto okamžiky nějak vynahradit. Tolik jsem si přála udělat to nejlepší a být pro ni tou nejlepší mámou, ale můj mozek, jindy tak dobře fungující selhával, a mé mateřské instinkty se smrskly na neutuchající pláč. Vím, že bych si tenkrát sama neporadila a u sestřiček na oddělení jsem nedokázala najít oporu.

Musím ale říct, že jsem měla štěstí a velké. Už v těhotenství jsem kontakovala dulu a porodní asistentku a měla svoji nejlepší kamarádku, zkušenou mámu. Tyto tři ženy mi rozuměly, chápaly moji situaci i mé potřeby a uměly mi poradit i v téhle svízelné situaci. Myslím, že nebýt jich, nikdy bych v sobě nenašla vnitřní sílu a nepodařilo se mi znovu nastartovat svůj mateřský instinkt a bez problémů začít plně kojit. 

Ano, kojila jsem plně od druhého dne po akutním císařském řezu v plné narkóze a pak ještě dlouhých třicet měsíců. Zpětně si uvědomuji jak moc mi kojení pomohlo vybudovat si vztah k dceři, který byl zpočátku zastřen velkou bolestí a nepřijetím sebe samé jakožto mámy, která ani není schopná porodit. Tj. v překladu - není dobrou mámou. Dnes vím, že tak to není. Vztah s dítětem nedělá porod, i když krásný láskyplnný porod jej podpoří a dá vzájemnému vztahu skvělý start. Vztah s dítětem je potřeba budovat a dlouhodobé kojení vytvoří vzájemné citové pouto na celý život.